Jak jsem změnila svůj život a začala být šťastná

Ráda bych se s vámi podělila o příběh, jak jsem změnila svůj život.

Možná je někdo z vás v situaci, kdy také touží po změně. Po lepším životě, po štěstí, po lásce, po úspěchu… ale neví, jak si to do toho svého života konečně přivolat. I já jsem dlouho na tyhle otázky hledala odpověď. Nakonec to dlouhé pátrání stálo ale za to. 🙂

Bylo, nebylo…

Mám za sebou pár krušných let. Všechno se to začalo dramaticky vyvíjet ve chvíli, kdy jsem odmaturovala, a věřila, že teď už ten život bude konečně fantastický. Jsem přece dospělá, můžu si dělat co chci, a to byla záruka úspěchu. Nebo ne?

Nastoupila jsem na vysokou plná entuziasmu a snažila se plnit všechny svoje povinnosti. Chtěla jsem dosáhnout úspěchu a zkrátka žít ten šťastný život, o kterém motivační řečníci ve videích tak mluví. Netrvalo však dlouho a vnitřně jsem se cítila nenaplněná a nešťastná.

Několik následujících let jsem bojovala sama se sebou. Na jednu stranu jsem v sobě měla hlubokou a neotřesitelnou víru, že život může být krásný a přesně takový, jaký si člověk přeje, a na druhou stranu jsem doslova zápasila s každým dnem a krutou realitou, že můj život je od toho vysněného na hony vzdálený. A tak jsem dál přemýšlela, jak bych změnila svůj život.

Ale nebylo to snadné.

Zažíváš někdy pocity, kterých by ses tak rád zbavil, ale ono to prostě nejde? Máš pocit, že tě ty emoce ovládají a ty s tím nedokážeš nic udělat? Přesně tak jsem se často cítila.

Jako na horské dráze.

Zoufale jsem si přála být úspěšná a v životě se prosadit. A ještě zoufaleji jsem toužila po lásce, naplněném partnerském vztahu a přijetí. Asi vám nemusím říkat, že se mi ani jedno nedařilo nalézt.

Vnitřně jsem se cítila naprosto vyčerpaná, znechucená a pomalu jsem přestávala věřit, že je to v tom životě tak jednoduché, jak jsem doufala.

Mezitím jsem nasekala spoustu chyb. Nikdy jsem neměla mnoho přátel, a ani teď jsem se nesnažila si nějaké udělat, říkala jsem si, že si vystačím sama.

Postupně se také čím dál víc zhoršoval můj vztah s rodiči, protože jsem jim dávala za vinu všechny ty roky bez lásky a bez podpory. Hluboko ve mně byla malá raněná holčička, která tak těžko nesla, že veškerou pozornost rodičů měla její sestra.

Vnitřně jsem se užírala pocity vzteku, nepochopení a zrady. Vtipné na tom je to, že současně nikdo netušil, co se ve mně odehrává, protože jsem se na oko usmívala a tvářila se, jak je můj život perfektní.

A tak jsem bojovala dál, studovala vysokou, našla si první práci a doufala, že se časem všechno tak nějak zlepší. A konečně se na mě usmálo štěstí, a já měla pocit, že jsem svůj život tentokrát opravdu změnila!

Svítá na lepší časy?

Přihlásila jsem se na roční studium v zahraničí, kam mě přijali, a právě tam se taky zamilovala do zdánlivě úžasného cizince.

Život byl konečně tak krásný a zajímavý, jak všichni slibovali. Několik měsíců jsem zažívala pocity dobrodružství a povznášejícího štěstí.

Netrvalo dlouho, a řekl mi, abych se k němu nastěhovala. Zatímco jsem studovala a bydlela v zahraničí, svoje vazby na domovinu jsem záměrně zpřetrhala, jak to jen šlo.

Přátele jsem tam stejně neměla, v práci jsem dala výpověď a se svými rodiči jsem se přestala úplně bavit. Soustředila jsem se na sebe a na svůj vztah. Myslela jsem, že tím jsou veškeré moje problémy vyřešeny.

Co jsem si ale neuvědomila bylo, že utíkáním a uhýbáním se člověk svých problémů nezbaví.

Právě naopak.

Sám sebe si bereš všude s sebou. A s tím i svoje problémy.

Jediné skutečné řešení je se svým problémům postavit. To jsem se ale měla naučit až o něco později…

Propad na samé dno…

Rok se mi dařilo sama před sebou skrývat, jak hluboce nešťastná jsem. Vztah nám už dávno nefungoval, a tak to nemohlo dopadnout jinak než finálním výbuchem.

Zatímco jsem jela na pohřeb dědečka a strávila dva týdny ve svém rodném městě, můj (teď už bývalý) přítel si stihl najít novou přítelkyni.

A tak jsem se ještě ten víkend stěhovala zpátky „domů“, do místa, kde mě nečekal nikdo a nic.

Školu jsem už dva měsíce měla hotovou. Neměla jsem práci, příjem ani přátele. S rodiči jsem se víc, než rok nebavila. A jen tak mimochodem, moje srdce bylo napadrť.

Vypadalo to, že moje šťastná hvězda navždy vyhasla.

Nikdy neříkej nikdy…

Nakonec se ale přece jen objevilo maličké světlo na konci tunelu. Moje máma mě i po tom všem vzala zpátky. <3 A já tak alespoň měla kde bydlet.

Jestli už netrpělivě čekáte na můj bod zlomu… tak je tady.

Přesně ve chvíli, kdy jsem dopadla až na samé dno, jsem poznala Metodu RUŠ.

Ještě, než dědeček zemřel, a já ho tehdy „náhodně“ doprovázela k lékaři, jsem si v čekárně otevřela časopis. A tam v jednom z rozhovorů se slavnou modelkou byla zmíněna metoda, která má lidem pomáhat ke štěstí.

Nelenila jsem, a ještě ten den si našla oficiální stránky této metody. Všechno, co se tam říkalo, mi připadalo naprosto smysluplné, a tak jsem si koupila i knihu Metoda RUŠ – já to mám jinak.

Knihu jsem přečetla jedním dechem, tak moc mě fascinovala. Poprvé v životě jsem si uvědomila, že za všechno, co se děje v mém životě, nesu odpovědnost já, a také to mohu změnit.

Tohle poznání přišlo právě ve chvíli, kdy mě expřítel podvedl a opustil.

Náhoda?

Na náhody už nějakou dobu nevěřím. 🙂 Tehdy mi moji strážní andělé zkrátka házeli záchranné lano.

Je čas se odrazit se ode dna!

A tak jsem asi dva dny po rozchodu udělala to nejdůležitější rozhodnutí ve svém životě.

Věděla jsem, že po tom všem, čím jsem si prošla, jsou dvě varianty.

Buď se budu neskutečně dlouho trápit a litovat.

Nebo svůj život změním k nepoznání a poprvé v životě poznám skutečné štěstí…

… a jak asi sami tušíte, vybrala jsem si to druhé. 🙂

Tři dny na to jsem odjížděla na první kurz Metody RUŠ, kde jsem se začala učit, jak metodu aplikovat sama na sebe a pomoci si od svých problémů. Na prvním kurzu jsem se naučila a uvědomila si několik zásadních věcí.

• Můžu se rozhodnout být šťastná už teď, i když v mém životě ještě není všechno vyřešené.
• Nemusím být obětí svých vlastních pocitů.
• Můžu vyřešit jakýkoliv problém, pokud se pro to rozhodnu.

A tak jsem několik dalších měsíců trávila řešením si svých pocitů, myšlenek a problémů, které mě v průběhu života potkaly. Vzala jsem to opravdu z gruntu, protože těch problémů u mě bylo více než požehnaně. 😀

A tak jsem konečně změnila svůj život…

Nejprve jsem získala naději, že můj život může být konečně lepší.

Rychle se však začaly dostavovat další výsledky. Vyřešila jsem si své vztahy s rodiči a začala se s nimi znovu bavit. S mojí mámou jsme začaly poprvé za celý život opravdu dobře vycházet. Teď po dvou a půl letech práce na sobě už vím, že mám ty nejlepší rodiče na světě a miluju je jako nikdy dřív.

Změnili se moji rodiče? Ano, jsou ke mně srdečnější a všímavější. Ale to byla všechno POUZE reakce na to, že já sama jsem je začala vnímat úplně jinak a také se k nim úplně jinak chovat. Nikdy předtím bych nevěřila, že je něco takového vůbec možné.

A takhle to šlo pomalu jedno po druhém.

Čím více jsem si zpracovávala svoje problémy a nepříjemné pocity, tím jsem se cítila šťastnější, stávala jsem se otevřenější a přátelštější.

A nejen to. Nakonec mě to dovedlo až k mému poslání a nyní pomáhám dalším lidem na jejich cestě, aby se stali Tvůrcem vlastního života. Tak, jako se to podařilo mně.

Naděje umírá poslední!

Jsem vděčná, že ta vnitřní naděje o tom, jak život může být krásný a úžasný ve mně nikdy nevyhasla, a dovedla mě až tak daleko.

A vím, že ty tu naději v sobě máš taky, protože tě dovedla k tomuto článku.

Nejspíš se ptáš, jestli je už všechno v mém životě dokonalé? Pravdou je, že nejde o to žít dokonalý život, ale užívat si všechno, co se v něm děje. A to se mi daří čím dál víc.

A ty to teď můžeš mít stejně, když na tom začneš pracovat. 🙂